Nedávno mi volala majitelka tříletého retrievera. Její sousedka jí poradila, ať se na mě obrátí s hlídáním pro svého psa. Pejsek je prý miláček rodiny, mají ho celé kovidové “prázdniny” u sebe, a tak není zvyklý být sám. Je rozmazlený, neposlouchá a panička ho chce svěřit jen do dobrých rukou, protože sama je na něm, jak říká, závislá. Ale už by přece jenom po letech ráda s dětmi vyjela na dovolenou.
Smluvily jsme si hlídání na zkoušku a “vyklidňovací” procházku před tím, než paní Robíka u nás nechá. Hojivé “vyklidňovací” (napsalo mi to nejdřív vylidňovací 🙂 asi na tom něco bude :)) procházky pro psy a jejich majitele už dlouho plánuji, tak mi srdce zaplesalo, že ke mně přiletěla první vlaštovka. V životě, jak to vnímám, jde o to plynout tam, kde je mi dobře, kde to pro mě správně pracuje a to poznám, když se držím ve svém vnitřním klidu. Když si z něj vyskočím, je fajn vědět, kam se mám zase vrátit a do klidu se uvolnit. Protože klid – to jsme my, zvířata i lidi, to je naše podstata a z něj se nám děje jen to pěkné – taková naše životní pohádka.
Vzbudila jsem se asi deset minut před plánovaným příjezdem Robíka, takže jsem měla trochu fofr, ale s mým tříčlenným týmem (já a fenky Frída a Sára 🙂 jsme to zvládly docela v pohodě. Bylo před osmou ranní a den pak byl super dlouhý.
Když Robík se svojí majitelkou přijeli, vydali jsme se všichni společně směrem k pekárně ve vedlejší vesnici. Jde se tu po nezpevněné cyklistické trase kolem Průhonického parku. Až na ty cyklisty, je to moc příjemná procházka. Cestou jsem vnímala energie paničky i jejího psa – byly takové zamlžené. Povídaly jsme si o tom, jak to doma mají, co řeší a jak to s Robíkem vlastně je.
Robík prý očúrával a olizoval čúránky a pak děti, což se paničce nelíbilo. Díky tomu pes v roce a půl přišel o kulky. Sice už neočúrává a neolízává, zato přestal úplně poslouchat a hodně ztloustnul. Panička nechce dělat žádná opatření, která by Robíka mohla “bolet”, radši za ním vlaje. Kromě ní nemůže psa nikdo jiný vodit – děti jeho tahání nezvládají a manžel tahacího psa na procházky brát odmítá.
Úplně mi za pochodu docvakalo, co se na hlubší úrovni s Robíkem stalo. Znám to totiž nějak podobně od sebe: “Takže ty nechceš, abych byl/a sám/a sebou, přirozeně tak jak jsem, prostě normálním psem/dítětem? Tak dobře, bude po tvém, ale já ti od této chvíle na to ( a na sebe a můj vysněný život ) úplně s… Obrovsky mě to překvapilo i kvůli mně. Nacítila jsem si i hloubku motivu, proč to panička Robíkovi udělala a byla tam taková jakoby nafoukaná až fiflenovitá energie ega. No jo, co můžeme čekat od ega. Kdyby byla panička pozorností doma v srdci, srdce by jí možná řeklo, ať dá Robíka někomu, kdo jej bude jako psa mít rád a respektovat jeho přirozené potřeby, nebo ať udělá ona něco se sebou a ať nechce dělat změny ve vnější realitě – v tomto konkrétním případě tedy s Robíkem – což stejně nikdy nevede k vysněnému výsledku. Ale je to tak, jak to už je a i to má svůj hluboký smysl – na další křižovatce života je důležité se umět ze srdce rozhodnout, jak jít dál pro sebe v pořádku a v harmonii. A pak na další křižovatce zase a pak na další a další…
Po cca 40 minutách procházky jsme všichni došli do pekárny. Tady jsem koupila mým psím holčičkám po housce, sobě vdolek a radši jsme tu nevysedávali a hned se obrátili nazpátek – majitelka Robíka se často během cesty i zastávky v pekárně dívala na hodinky a mě to trochu znervózňovalo. Když už jsme zase byli blízko parku a podruhé jsme procházeli kolem jeho vchodu, navrhla jsem paní, že už může jet domů a já že si s pejsky ještě udělám procházku sama právě v parku. Paní souhlasila a vydala se do kopečku do Průhonic a my jsme odbočili z cesty k potůčku a do krásně husté zeleně podél něj.
Ocitli jsme se sami. Robík ještě chvíli v klidu ťapal na vodítku vedle mě, než mu došlo, že panička je pryč. V tom se začal vzpouzet a bojovat. Asi dvakrát na mě vyskočil. Nebylo mi to moc příjemné. Jeho packy jsem měla až na ramenou, hlavu v úrovni té mojí, měl dost hrubé drápy a byl těžký. Ještě že jsme se před tím bavily o možnosti dát ho na stahovací vodítko. Díky tomu jsem byla na tuto vypjatou situaci vlastně připravená – Robíka jsem razantně usadila na zem a jedno jeho vodítko (měl dvě kratší spojená k sobě) jsem okamžitě použila jako stahovák. Ještě možná jednou zkusil jít do odporu, a pak úplně roztál. Srovnal se mi u nohou a od té chvíle šel u mě naprosto krásně a bez tahání.
Hned nato jsme potkali oblíbený brod v potoce, kde hlavně moje fenka Sára ráda probíhá. Prohánět se vodou a velkými loužemi, kdy voda stříká a ona ji lapá do tlamičky, je její oblíbená činnost.
Robíka bylo kus psa. Já neměla zrovna moc pevné boty. Kdyby zabral, bylo nebezpečí, že přistanu ve vodě za ním. Vodítka jsem mu proto zase povolila a spojila je opět k sobě a nechala ho takhle “na dlouho” se takto projít potokem. I tak se mnou cloumá a mám, co dělat :). Když měl vody dost, nasadila jsem mu zase stahovací vodítko. Ještě na něj přišlo jedno vzpouzení a bylo s odporem dočista konec. Šel vedle mě klidně, bez tahání, jen občas se zastavil a něco si očichával. Napojila jsem se na něho a komunikovala s ním přes pocity srdce. Cítila jsem, že přes tu křivdu na začátku byl připravený začít žít svůj nový, vysněný život s tím, co mu zůstalo. Jsem první, s kým to sdílel a udělalo mi to opravdu radost. Mohla jsem si to v sobě díky tomuto zážitku s Robíkem prohlédnout a narovnat. Taky jsem měla pocit, že mi doma nerozuměli a křivdili mi. Že moje chování v ranném dětství byl jen projev přirozené živosti a nikoli nějaké anomálie. Když mi to bylo zakazováno, nakonec jsem se poddala. Ale měla jsem na svou mámu tak velký vztek, že jsem se na sebe i na svůj život a své okolí úplně vykašlala.
Cestou parkem jsem dál vnímala, jak se Robíkovi do jeho prostoru začala navracela jeho psí důstojnost. Byla jsem z toho nadšená a překvapená zároveň – byl tak skvělý a jak mu to šlo rychle! A jak mu rozumím! Úplně bytostně jsem to z něj cítíla a neustále jsem ho hlasitě chválila. Věděl o mně. I já věděla, že ze mě vnímá mou podporou. Sdílení společného prostoru jsme si spolu začali užívat. Moje psí holky Sára a Frída byly také jako vždy úplně v pohodě.
Došlo mi, jak je láska mocná. Stále mě překvapují následky toho, že jsem se ze srdce rozhodla pro hlídání psů. Tohle byl další nezapomenutelný zážitek. Vůbec by mě nenapadlo, že mám na to si tak rychle srovnat psa a že to bude probíhat opět za tak hluboké vzájemné vděčnosti.
Když jsme přišli domů, Robík si to u nás prošmejdil a pak si začal u mě v pokoji krásně hrát s Frídičkou, která je ochrnutá na zadní běhy.
Panička Robíka vyzvedla hned po obědě. Ve vrátkách jsem jí s vděčností sdělila, jak je Robík skvělý. Konstatovala, že se mu u nás vůbec nestýskalo, že to je fajn vědět. Jen jsem si nemohla nevšimnout, že se zatvářila kysele. Mám pocit, že to byla žárlivost. Ale čert to vem, to nestojí vůbec za pozornost ani řeč. Když jsem nedala šanci nefunkčním vzorcům u Robíka, během pár minut jsem měla u nohy úžasného psa. Takhle je to třeba. Nedat nefunkčním vzorcům šanci, pak si to do svých rukou zase vezme srdce 🙂 A se srdcem je moc dobře.
Robík měl přijet další neděli na týdenní hlídání, ale už nedorazil. Když jsem ho s rodinkou potkala po docela dlouhé době zase tady u parku, říkali, že ho nakonec nechali u sousedky. A i to je v pořádku. Kdo neocení mou péči, s tím stejně nemohu spolupracovat.
Pro mě to byl i přesto úžasný a nezapomenutelný zážitek, za který jsem velice vděčná. I já si totiž nyní z celého srdce přeji, úplně nový, krásný začátek mého života. Zpět s mojí důstojností a s tím, co mi zbylo. Je mi 44 let a začínám znovu. Čistě. Moc se na ten nový život ze srdce, v lehkosti a plynutí, těším. A když bude potřeba, budu začínat nanovo znova a znova.